2. června 2016

Když v těle oxiduje mimozemšťan, a tak nastane menší schizofrenie | Hostitel - Stephenie Meyerová / Recenze

Originální název: The Host
Nakladatelství: Tatran
Počet stran: 552
Vazba: Hardback s přebalem
Překlad: Petra Klůfová
Rok a měsíc vydání: 2009/08
Díl: -

Anotace:
Melanie Stryderová se odmítá vzdát.
Náš svět napadl neviditelný nepřítel. Lidé se pro tyto mimozemšťany mění na pouhé hostitelské tělo; jejich mozek ovládne vetřelec, ale tělo zůstává netknuté a zdánlivě beze změny pokračuje v předchozím životě. Obětí mimozemšťanů se rychle stane drtivá většina lidstva.
Když vetřelci dopadnou i Melanii, jednu z hrstky přežívajících „divokých“ lidí, dívka vůbec nepochybuje, že nastal její konec. „Poutnice“ - její vetřelecká „duše“ - která teď ovládla Melaniino tělo, dostala předem varování před problémy existence v člověku: změť pronikavých emocí, příliš mnoho smyslů, vypjatě živé vzpomínky. S jednou potíží však Poutnice nepočítá: předchozí obyvatelka těla se odmítá vzdát vlády nad svou myslí, i když tělo jí už nepatří.
Poutnice bádá v Melaniiných myšlenkách a doufá, že objeví příčinu nezdolného lidského vzdoru. Místo toho Melanie naopk zaplní mysl Poutnice vzpomínkami a podobou milovaného muže – Jareda, který se dosud někde skrývá před vetřelci. A jelikož Poutnice se nemůže oddělit od Melaniiny tělesné touhy, sama začne prahnout po muži, jehož má odhalit. Když vnější okolnosti přinutí Poutnici a Melanii, aby uzavřely nedobrovolné spojenectví, vydají se spolu na nebezpečnou a nejistou pouť za mužem, kterého obě milují.


Dystopie jsou šik. Společně s Harrym Potterem a Stmíváním v čele se roztrhl pytel s fantasy romány a netrvalo dlouho a v knižním trhu si úctyhodné místo vybudovaly i dystopie, tedy žánr, kde náš svět čelí špatně zabudovanému systému, obvykle s hrdiny bojujícími pro přežití, lásku a rodinu. Hostitel nijak z této definice nevybočuje, nicméně myšlenku knihy si dovoluji považovat v tomto už tak přeplněném žánru za výjimečnou. Hlavní téma knihy je sice láska, Meyerová však skvěle vybudovala atmosféru z budoucnosti, napadení mimozemskou rasou, a skvěle vystihla lidskost, civilnost a naše emoce. 

Při čtení Hostitele jsem si ale připadal trochu jako na horské dráze. V jednu chvíli to byla kniha na naprosto profesionální úrovni, kdyby mi totiž někdo tvrdil, že je to napsané pro dospělé čtenáře, prostě bych mu věřil, ale velmi dost knihu táhnou dolů segmenty, kterými je sama autorka všeobecně známá. Meyerová píše skvěle, má poměrně specifický styl psaní, dost vypravěčský, její styl je ale většinou čtivý, ubíhá rychle a čtenář se nenudí. Nicméně se dost zaměřuje na popis. To má své klady i protiklady, například popis u charakterů je pro čtenáře nezbytný, přece si musí udělat obrázek o protagonistech, ale dlouhé úseky opisů a popisů krajiny, bez jakékoliv plynulosti narušuje tok textu. Řekl bych, že autorka neumí rozeznat co je pro hlavní dějovou linii důležité a zbytečně si rozpracovává epizody, se kterými nadále nepracuje či jsou pouze "výplní" mezi časovými mezerami v příběhu. Ač se zde však nachází spousta nesmyslných popisů, její tendence vše detailně napsat je skvělá v tom, že tak dává průchod krásně autentickým a civilním myšlenkám, v čemž vlastně spočívá největší kouzlo knihy. 

Co se mi na téhle knize velmi líbilo, a sice jsem se toho před začátkem čtení obával, byla již v nadpisu zmiňovaná schizofrenie. Hlavní hrdinky máme prakticky totiž dvě. Bál jsem se, aby čtení nebylo chaotické, nicméně se tomu tak nestalo, kniha se i přes tuto nezvyklost četla maximálně dobře a vnitřní schizofrenie jako taková zde byla vyjádřena bezchybně. 
Dále musím ocenit i autentičnost celého příběhu. Ač se totiž kniha odehrává v budoucnosti, působí až děsivě realisticky. V určitých částech byla až nepříjemná ke čtení, a to hlavně díky perfektním charakterům a provedenými vztahy. Postavy v této knize si čtenář snadno oblíbí, Meyerová umí skvěle zachytit skutečnost a realističnost všech povah. Také to je výhodou lovestory zakomponované v knize, je sice klišé, ale působí uvěřitelně. Elementy jako tyto jsou výborné, protože díky tomu vše působí věrohodněji.

Konec knihy byl tuctový, po delší době po dočtení můžu říct, že si z toho kromě závěru nic nepamatuji. Ale závěr samotný se povedl, ten byl okouzlující.

Závěrem:
Hostitel je dystopie, byť dokonce kniha, s jednou z nejlepších myšlenek co znám. Právě proto je i škoda, že v sobě má výše zmíněné chyby. Osobně jsem se ale i přesto v mnohých částech nalezl. Meyerová vložila do knihy potenciál, ze kterého maximálně čerpala a je to znát. Je to civilní příběh o lidských hodnotách a povahách. A co je důležité, vzkaz, který nám Meyerová předává přetrvává dlouho po dočtení.
Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji e-shopu Mega Knihy, kde můžete knihu zároveň zakoupit.

Nikdy předtím jsem nežila na planetě, kde by docházelo k takovým zločinným krutostem, a to ani před příchodem duší. Tohle místo byl ten nejlepší a současně nejubožejší ze všech světů - ty nejkrásnější smysly, ty nejúžasnější emoce... ty nejzvrhlejší touhy, nejpříšernější činy. Ale možná to tak bylo správně. Možná bez utrpení neexistovalo ani štěstí. Co když duše byly jen výjimkou toho pravidla? Copak bez tmy zdejšího světa by mohly poznat světlo?
(strana 131, Poutnice)

1 komentář:

  1. Bezvadná recenze, já se na Hostitele už dlouho chystám, tak snad se k němu taky brzy dostanu. Přeji hezký den :)

    OdpovědětVymazat