13. července 2016

Dva roky mé skvělé osobnosti v blogosféře

Je večer, chatuju, hraje mi tu Sara Hartman, trápí mě migréna a mám hlad. Kromě mýho nikdy nekončícího přemítání se mi ale v hlavě dneska usadila myšlenka - napsat článek, když před třemi dny měl blog druhý narozky (To jsem měl nástup do nemocnice, proto jsem nic nenapsal. Vůbec jsem nezapomněl.)


Takhle... já se nikdy nepovažoval za takovej typickej stereotyp knižního blogera. Nejsem člověk, co by byl tichej, introvertní (možná trochu), trochu odstrčenej od světa, slušnej, s vyznamenáním... tohle všechno neodsuzuju, ale to já nejsem. A věc se má tak, že kdybyste mi před dvěma roky a třemi dny řekli, že budu studovat knihovnictví a že si najdu fakt skvělý kamarádky díky blogu, asi bych vás (řekl bych to dost vulgárnějš) poslal vysadit špenát. Založit blog, ale byla strašně chytrá věc. Netuším, co bych býval dělal kdybych to neudělal, ale kdyby byl můj život sitcom, což by bylo super, protože já jsem super, teď by se tu mihli asi tři alternativní skeče, tak třeba: a) já na hřbitově - mrtvej, b) já ve škole na kuchařovi - dojebanej (studuju knihovnictví a vaření nesnáším, nic proti), c) já v celonárodní soutěži s myšlenkou, že mám talent - poníženej. Psaní je směr, kterým se budu udávat a kterým se musím udávat. Nevím jestli jsem dobrej, ale vím, že jednou dobrej budu. V ničem jiným nejsem. Upřímně vám říkám, že jsem u sebe zažil obrovskej progres, což má časem asi každej, ale já cejtím s každou další větou, článkem a rokem, že se lepším a že to fakt jednou bude hodně dobrý. 

Když jsem začínal, vždycky jsem tvrdil (samozřejmě ne veřejně), že jsou knižní blogeři idioti. Furt někoho opravovali, moralizovali a hejtili. A já se jich bál. Bál jsem se sdílet si na facebooku recenzi (oprávněně), bál jsem se někomu vyjádřit podporu a bál jsem se říkat vlastní názor. No časem jsem se stal jedním z těchto blogerů a moje mladičká naivita se rázem rozplynula. Fakt ale vlastně je, že jsem měl štěstí. V začátcích jsem psal fakt neskutečně špatně a k tomu ta moje... dětinskost. Dřív jsem si to obhajoval tím, že vždycky budu dítě, ale když si vás lidi začnou chováním plést s retardem, tak si to začnete uvědomovat. Ale má se to tak, že na mě plno lidí bylo fakt hodných. I překvapivě ti "nóbl blogeři", asi štěstí, prostě se mi nedostalo kritiky, které se mi dostat mělo. Ale vzalo by mě to, proto to považuju za štěstí. Každopádně teď jsem tady a lituju sice spousty rozhodnutí, ale stojím tu, a to právě díky všem detailům, který mě dobře nebo špatně ovlivnily. A celkově, což je neuvěřitelný, se našla spousta lidí, co si můj článek přečtou a vyjádří podporu a toho já si moc vážím (a taky lidí, co mě nesnáší a kdyby mohli, praštili by mě do obličeje). 

A co je nejlepší, nemusím se dívat jenom na mojí blogovou historii. To nejlepší co mě mohlo potkat byli lidi. O mně je všeobecně známo, že lidi nesnáším, ale knižní blogeři jsou jiní. Chytřejší. Lepší. Empatičtější. A jestli tohle náhodou čte nějaký můj blogovej BFFák, tak já mu moc děkuju. Děkuju těm lidem, se kterýma si můžu poklábosit o knížkách, těm kterým se můžu svěřit s mojí náladou, těm se kterýma můžu pomlouvat ostatní blogery a stěžovat si na idiotismus ve světě, těm kteří mě berou takovýho jakej sem a mají mě rádi a čtou můj blog. Jsou to pro mě důležitý lidi, fakt moc, nevyjádřitelně. I když jsem se s některýma ještě nepotkal. (A proflákl bych mimochodem každýho, kdo tohle BFFáctví haní.)

Tenhle článek není pro vás, je pro mě. A ještě trochu pro moje blogový BFF. Abych až dostanu nějakej ztřeštěnej nápad ho prostě udělal. Protože založit blog bylo ztreštěný, a hele jaký je to pěkný. Abych se na tohle koukl a řekl si, že v nejhorším mě prostě odmítnou - tak jako když jsem napsal dost špatnou recenzi nebo si zažádal o spolupráci a oni mě nevzali. Ale přes to všechno se dá přenést, furt vás to posouvá, ale zároveň jste to furt jenom vy a vaše kupa otevřených možností. A ty já nechci promarnit.

2 komentáře:

  1. Úplně v tom vidím sebe, člověče :D Moje začátky, to bylo, já jsem příšernej strašpytel a napsat nějakýmu bloggerovi, co bylo nervů! Sdílet recenzi, to neexistovalo! :D
    Samozřejmě, že jsme chytřejší a empatičtější a lepší :3 :D Jsem taky neskonale ráda, že mám tu čest být v téhle společnosti, protože taková hromada lidí se stejnými zájmy se jen tak nenajde :D
    Ale dva roky, hrozně rychle to utíká, klidně bych řekla, že jsem tvůj blog včera viděla poprvé :D Takže všechno nejlepší a spoustu nových BFFček do dalších let! ♥

    OdpovědětVymazat
  2. Najprv som rozmýšľala, že si nebudem namýšľať a byť vzťahovačná, ale to ohováranie ma presvedčilo, že myslíš aj na mňa :D
    I love you too <3

    OdpovědětVymazat